Kouřit jsem začal v 15 letech na gymnáziu v partě, kde nekouřit znamenalo „být divnej". Bylo to v době normalizace a vnitřně jsme to cítili jako vzdor proti všemu. Navenek to bylo takové dospělácké, v té době kouřili snad všichni a všude. Na vysoké škole už  jsem „zvládal" balíček denně a do svých 39 let jsem „držel normu".

Zrovna jsem byl na trenérském školení volejbalistů v Brně, když v New Yorku spadla dvojčata, bylo 11. září 2001. Zemřelo mnoho lidí, kteří tam byli v práci nebo na výletě. Přímo po nárazu letadel, když z hořícího domu skákali dolů nebo když mrakodrapy spadly. Koukali jsme na televizi a nemohli uvěřit, že je to realita. Další den jsem vytáhnul svoji obligátní ranní cigaretku, a najednou - jak jsem se podíval do plamene zapalovače, to přišlo. Pomyslel jsem si „Ty jsi ale pako! Tolik lidí, kteří chtěli žít, včera zemřelo! A ty se tady zabíjíš dobrovolně sám!"

Cigaretu, kterou jsem měl už v ústech, jsem vrátil zpátky do krabičky. Z Brna jsem se tenkrát vrátil se zánětem průdušek a to mi pomohlo překonat absťák prvních dvou týdnů. A tak to říkám i jiným. S důvodem, proč přestat, to jde snáz.

Nekouřím od toho rána v roce 2001, kdy jsem cigaretu vrátil do krabičky; tu krabičku se zbytkem cigaret mám dodnes v šuplíku svého stolu.

(Jiří)